V červenci jsme nedokázali odolat vytrvalému vábení přátel z nejsevernějšího státu Ameriky
a vyrazili na Aljašku. Lososí počítadla v ústích řek hlásí enormní nárůst rybí populace a
my toužíme být u toho. Letíme z Prahy do Anchorage přímým letem s jedním mezipřistáním
v Paříži. Kupodivu to není tak únavné, jak jsme očekávali. Těch 16 hodin uteklo, jako nic.
Na letišti čeká připravený obytný vůz z půjčovny a můžeme hned vyrazit. Do oblasti, která
nás zajímá, je to ještě asi dvě hodiny jízdy. Přejíždíme několik řek a z každého mostu
pozorujeme rybáře v pohotovosti. Nejdříve je na březích docela nával, ale s narůstajícími
kilometry lidí ubývá a stále častěji potkáváme původní obyvatele. Losi ani jeleni karibu
o nás nejeví ani nejmenší zájem, ze vzduchu situaci monitoruje orel bělohlavý.
Národní park KENAI PENINSULA, řeka Kenai River se svými přítoky, to je náš cíl. Řeka, nebo
snad říčka Russian, připomíná Moravici v Hradci. Stojím na dřevěném mostku nad malou peřejí
a z výšky pěti metrů vidím vodu plnou rybích těl. Páni, to je pohled! Řeka Ryb.
Zapomínám na únavu a v hlavě mám jenom jedno. Jdu to zkusit. Vybalit rybařinu není ovšem
jenom tak a v mezičase absolvujeme bezpečnostní školení. Než nabiju osmičku, vyslechneme si
od strážce parku instrukce, jak v divočině přežít bez újmy na zdraví či na peněžence. Ano i
peněženka je v ohrožení, neboť neuposlechnutí některých nařízení je drahé. Jeden příklad
za všechny – své věci musíte mít vždy u sebe a nesmíte je odkládat na břeh. Jinak přijde
medvěd. Vím, že to zní asi bláznivě, ale sám jsem se o tom měl možnost přesvědčit.
Hotovo, letím k vodě. Původně jsem si ani nechtěl obout broďáky, ale zdravý rozum podporovaný
zrníčkem pochybností, zvítězil. Co kdybych musel do vody! Ještě, že tak.
Pod peřejí je seřadiště, tady si můžu vybrat. Kousek níž pod hlavním hejnem se vlní výrazně
větší červené tělo ryby, na první pohled odlišné od ostatních. KING. Nápadného oranžového
strímra vedu těsně kolem mohutných zahnutých čelistí. Na druhý pokus se mi to povedlo tak
dokonale, že losos nemusel udělat téměř nic, jenom pohnul hlavou. Jak povídám,jenom pohnul
hlavou a co se dělo po tom, to jsem ještě nezažil. Strímr zmizel a já visím. Lehce přiseknu
a losos vyráží proti proudu. Šílenou rychlostí a obrovskou silou odebírá z navijáku šňůru i
s podkladem, přestože mám brzdu na maximum. V cestě mu ovšem stojí překážka, kterou, se mnou
na zádech, nedokáže překonat. Peřej. Dvakrát, třikrát to zkusí. Pokusy jsou to nadějné,ovšem
neplatné. A tak mění strategii. Vydává se dolů proudem a já, hlava nehlava, za ním. Brzdu
natvrdo, prut téměř vodorovně, levou rukou ještě zvyšuju účinnost brzdy. Pospíchám vodou a
modlím se, abych nespadl. Tah povolil tak náhle, že jsem si málem sedl. Něco prasklo. Zvolna
navíjím až k roztržené rychlospojce mezi šňůrou a návazcem.Dochází mi, že v těchto podmínkách
je všechno podřízeno výsledku a kašlu na krásu. Návazec připevním na konec šňůry rybářským
uzlem.
Druhý pokus byl o kus delší, ale sportovně musím přiznat, že nejdýl trvalo najít druhého KINGA.
Ostatní jako přes kopírák. Po záseku a zjištění, že peřejí to nepůjde, zběsile dolů proudem.
Brzdím a poskakuju známou trasou až je podklad celý ven. 100 metrů.Potom už nezbývá, než čekat
a modlit se. Tentokrát povolila šňůra. Potápivá číslo osm. Praskla kousek za návazcem. Tě pic!
Takovým tempem budu za chvíli bez vercajku.
Jdu zpět do tábora. Gery s Glenem pozorovali všechno z mostku a jsou od ucha k uchu. Jenom se
smějte, pardálové! Však na Vás taky dojde!
Je jasné, že nemůžu používat potápku. Ve srovnání s plovoučkou , nebo intermediálkou, je beze
sporu nejslabší a nemá kostru.
Poškozenou potápku ukrývám v báglu a nasazuji plovoucí. Místo oranžové nástrahy zkusím bílou
a už se tetelím. Tentokrát nechám Kinga na pokoji a zkusím nádherně vybarveného Red Salmon.
Technika je stejná. Nalezenou rybu se pokusím vydráždit těsně vedenou nástrahou. Jsem dost
napjatý, jak zafunguje bílý vzor. Rozdíl byl patrný, ale trpělivost záběry přináší. Asi desátým
pokusem Rudoch zabral a já jsem znovu ohromen nesmírnou vitalitou a bojovností dřímající v rybím
těle. Přesto,že tvor na udici je výrazně menší svého královského předchůdce, trvá nejmíň čtvrt
hodiny, než souhlasí s focením. Šťastně se vracím k autu.
To byl den!
To byla noc!
Snad únava za hranicí únosnosti v kombinaci s časovým posunem devíti hodin způsobily, že nemůžu
zabrat. A zvukový koktejl zvenčí ještě více otevírá brány fantazie. Mám pocit, že jsem snad ani
nespal, když si uvědomím slunce a válečný pokřik Geryho s Glenem od vody. Jsem na Aljašce a nemohu
nevzpomenout ranní rituál jednoho z hrdinů Jacka Londona – Bílý den! Kamile vstávej, je tady bílý den!
A byl. Nádherně zářivý, bílý den. A po něm další a další.
Některé více, některé méně slunečné, ale všechny plné zážitků a příběhů, prostoupených
nepřehlédnutelným majestátem přírody s jejími zákony.
Čtrnáct emotivních dnů jsme rybařili na pěti řekách a stálo to za to.
Vždy dva až tři dny na jedné zastávce nám dělali společnost Red Salmon, Pink Salmon, Silver Salmon
a samozřejmě King.
Královský losos je výzvou pro každého muškaře.
Mně trvalo několik dní a několik přetržených šňůr, než mi docvaklo, že nemá smysl pokoušet každého
Kinga, kterého najdu. Mám dostatek zkušeností s hlavatkou a tajmenem, některé kusy měly více než 20kg,
ale srovnávat Kinga s tajmenem nelze. Asi jako nemůžete rovnat pitbula s labradorem.
Pokud půjdu na Krále s muškařským náčiním, mám šanci pouze v případě, že dobře zvolím terén. Tedy vodu
s minimem překážek.
V uplynulých dnech jsem byl protažen několika bobřími hrázemi, podplul pár stromů, zapíchlých ve vodě,
abych konstatoval, že takhle tedy ne.
Až Kenai River znamenal posun.
Mohutná řeka s volným prostorem bez viditelných pastí byla nakonec tím pravým místem, kde jsem si
svého Kinga vyfotil.
Stojím na písčité kose po kolena ve vodě a šikmo nad sebou pozoruju několik velkých ryb. Proud se
v těchto místech točí, takže je obtížné vést nástrahu rovně, nebo lépe řečeno tak , jak je potřeba.
Nějak se mi nedaří a moje nervozita přeskakuje na ryby. Největší z lososů podnikne výpad proti svému
spolucestujícímu. Ten prchá a snad ve snaze, vybít si zlost na někom menším, zaútočí na mého strímra.
Už je to tady. Naviják vřeští jako naštvané medvídě a já cítím, že dneska by to šlo.
Znáte taky ten pocit, když jste nervózní před zkouškou? Zadáním úlohy nejistota mizí.
Pocit absolutní radosti mne celého pohltí a celý souboj vnímám doslova z nadhledu.
Vidím červený šíp tančit na hladině Aljašský odzemek a dotekem šňůry komunikuji s jeho výsostí:
„Neublížím Ti! Znám Tvůj úkol a neublížím Ti!“
Neumím dost výstižně popsat všechno, co jsem viděl a vnímal. Ani nejsem schopen odhadnout, jak dlouho
to trvalo. Ale závěr, ten si vybavím úplně přesně. King, hnán vlastní zběsilostí , vyjel na mělčinu
tak razantně, že byl rázem prakticky celý z vody. Než se stihl vrátit, už mě držel v náručí. Nebo já
jeho? To už posuďte sami. Měřil 118cm.
Každý příběh má svůj konec, každá vášeň své hranice.
Vracím Kinga do rodného živlu, a ze srdce mu přeji šťastnou cestu, schůdné peřeje a co nejméně
číhajících medvědů.
Drž se hochu! Rád se za pár let vyfotím s Tvým potomkem.
