LISTOPAD 2008

JAK TO VIDÍM JÁ.

První týden v listopadu byl, jako už tradičně, zasvěcen rozloučení s muškařskou sezonou na Sávě. Bylo nás pět. Kamil s Ládˇou za rybářskou cestovku a za klienty Miloš, Petr a já. Původně jsme chtěli jet o týden dříve, ale v Alpách se ženili čerti a voda byla nechytatelná. Ráno nás v penzionu ve Staré Fužině čekala snídaně a nezbytná technickotaktická příprava. Miloš přijel sám už večer a ráno byl netrpělivý jako malý Jaránek. Tak co? Nebudeme se s tím párat. Jsme všichni zkušení muškaři, pojmem to jako ligu. Miloš půjde s Ládˇou na Bledský úsek a my s Kamilem se necháme panem domácím zavézt 5km po proudu. Na základnu se budeme vracet řekou.

To jsem Vám neřekl, penzion stojí na břehu těsně pod Bohinjským jezerem. Zítra si sekce prohodíme. A to Vám byla převeliká krása. Sáva v Bohinji je střední horská řeka , kde prudké peřeje střídají táhlé tůně, často překvapivě hluboké. Řečiště je plné kulatých balvanů od kočičích hlav až po tunové kousky. Chůze proti proudu nesmírně vyčerpává. Ještě, že jsou všude vidět ryby a adrenalin spolehlivě pomáhá.

Při sestavování udic jsem dost nahlas prohlásil, že se moc těším na velké ryby. Že dnes nějakou určitě chytím. Jenom já vím, nakolik to bylo pouze zbožné přání. Nikdo nic, žádné komentáře. Tak Kamile řekni něco. „A co bys tak asi chtěl slyšet? Velké ryby tady jsou. Možná nejsou úplně ty největší, ale já věřím, že budete spokojeni. Tohle berou.“ a podal každému sáček. Uvnitř bylo asi 15 nymf s tungstenovou hlavičkou různých velikostí. „Navrhuju začít krátkou nymfou. Snažte se odhadnout stanoviště ryb a neplašte si je. Přibližujte se pomalu a prochytávejte všechny slibné partie.“ Jasně a už letíme do vody. Doslova.

První hody jsou marné. Jdeme s Petrem v popředí a Kamil se loudá za námi. Chvilku jsem vepředu já, chvilku Petr a brzy nám dochází, že je něco špatně. Ryby vidíme, občas i něco většího, ale záběry nic moc. Sem tam malý duhák, to když nymfu zvednu k hladině. Petr nevydržel a navázal rezavého chrostíka. A hele. Záběrů přibylo, většinou lipani , občas duháček. A lipani taky nejsou velcí, něco kolem míry. Ohlížím se po Kamilovi. Stojí kousek pod námi v místě, které jsem před chvílí prochytával a něco vodí. Vodí, vodí, rybka bojuje, asi není nejmenší. „Co je to?“ ptám se, když ho pouští. „Potočák.“ Hmm. Vypadal slušně. Proč nezabral mně?

Petr mezitím zmizel za zatáčkou a tak se vydávám za ním. Po pár metrech se otočím na Kamila a on zase něco vodí. A zase něco většího. Atˇ už mě neštve. Tak na to si počkám. Po pár minutách pouští hezkého duháka. Copak se asi bude dít dál? No co, nahodí, bez toho, že by se pohnul z místa, valivým způsobem šikmo nad sebe asi na třikrát, než byl spokojen a už vede nymfu dolů proudem. A tady si půjčím citát klasika „Co myslíte, měl ho tam? Měl!“ A potom ještě dvakrát, než se rozhodl , že půjde za náma. A to si myslím, že tam klidně mohl chytat dál, ale bylo mu to blbý. „Tak co Pavle, jak to jde?“ „Zatím nic moc. Tys tam ale měl prima špajz, co?“ „ Ryby jsou tu skoro všude,“ usadí mě „ třeba zrovna tady bys jich měl pár přemluvit.“ Jsme v místě, kde to není právě ideální. Rovný úsek řeky asi 15m široké, hloubka okolo metru, metru a půl, docela silný proud, na protějším břehu občas jíva přečnívá nad vodu.

Moc se mi nechce předvádět a tak si to šinu za Petrem. Ten zrovínka fotí slušného lipana a vypadá spokojeně. „Vidíte tu zídku?“ upozornˇuje nás Kamil „Tam bydlí klokan. A nebude sám.“ Kousek proti proudu stojí na břehu dům, řeka tvoří mírný zákrut a břeh je proti vymílání chráněn kamennou zídkou. Z vody trčí pár větších balvanů, mezi nimiž voda kličkuje, než se trochu zklidní pod zídkou. „Musíte opatrně. Zespoda se přiblížit a nymfu dostat až mezi balvany.“ Kamil zůstal na břehu a my šli do vody. Petr zatím jako divák, neb měl nabito suchou. Ale jako divák měl raději zůstat na břehu. Byli jsme totiž ve špatném úhlu a do vody vůbec nebylo vidět. Tak to zkouším jednou, dvakrát, desetkrát a nic. Petrovi to nedá a mění pozici. Snaží se dostat kousek výš a taky blíž až je to v pytli. „Co blbneš?“ ptá se Kamil „Chceš mu ho nadehnat?“ A šli jsme dál. Tak nějak podobně snad jen s malými odchylkami probíhal náš první den na Sávě, který, jak jsme doufali, měl být rybářským svátkem.

Večer u řízku pak ještě Miloš nechtě sypal sůl do našich četných ran, páč byl plný dojmů a se všemi se toužil o ně podělit. O tom se snad ani nebudu zminˇovat, co všechno s Ládˇou pochytali. Potom Kamil přinesl vázání a začal čarovat u svěráčku. Vydrželi jsme až do jedné po půlnoci.

Snídaně byla připravena na půl osmou a já se už zase nemoh dočkat. Tušil jsem, že dnes to bude něco jiného. Jedeme na Bledský úsek, což je asi 15km po proudu. Věřím, že tam bude řeka širší a ne tak ostrá. A je to tak. Auto necháváme, jak jinak, než u mostu a z něj se nejdříve podíváme na ryby. Je jich tam dost a dá se říci, že po celé šířce toku. Duháci, lipani a sem tam i potočák. Ryby, ryby a zase ryby. Tady by to mohlo být veselejší. Ale nejdříve sestavení udic. Kamilovi se nechtějí líbit naše staré montáže a tak nám to celé překopal. Přiznávám, že čtyřmetrový návazec není můj kamarád, ale zkusím to. Nakonec Kamil má ještě o hodně delší. Pospíchám dolů pod most, dokud si pamatuju rozmístění ryb. První pokusy jsou plané a brzy přicházejí shora instrukce.
„Nesnaž se házet co nejdál, ryby jsou i blíž. Zaměř se na vedení nástrahy. Sleduj pletený návazec, na něm nejlíp poznáš záběr.“ Konečně záběr. Opatrný, jenom krátké poškubnutí, ale duhák rozhodně krátký není. Pod tlakem koncové desítky mám brzdu hodně naměkko, takže si ryba zpočátku bere hodně šňůry a jen pomalu se ke mně vrací. Paráda. Duhák kolem čtyřiceti. Zkouším to znovu a snad až po desíti hodech se situace opakovala. Na to kolik je tady ryb, nejsou záběry moc časté.
„Z toho si nic nedělej,“ směje se Kamil „tady totiž chytá každý a místní ryby mají doktorát z psychologie.“ Jdeme dolů.

Sto padesát metrů po proudu vtéká prudká peřej do krásné jámy. Z naší strany písčina se ztrácí v hloubce, protější břeh dlážděný velkými balvany. „Zkuste to! Jenom návazec bych prodloužil.“ Pobízí Kamil. Mně se zdá dlouhý ažaž. Zkouším nymfu vést co nejvíc při druhé straně, ale tam, kde čekám záběr, se nic neděje. Naopak. Při zvedání nástrahy na konci trasy je to tady. Poctivý úder do špičky mě překvapil natolik, že zapomínám na zásek. Naviják zazpívá a je klid. Trochu se mi rozklepou ruce a mám pocit, že jsem zrovna ztratil velkou rybu. Zkouším to znovu a znovu, ale nic. Krok za krokem se posouvám níž a níž a cíleně přizvedávám nymfu ve snaze vydráždit. Až na výplavu z jámy přesvědčím duháka do čtyřiceti centimetrů.

Říkám Kamilovi ať to zkusí. Tak jo. Nejdříve prodloužil už tak dlouhý návazec a dal tam jinou mouchu. Pár hodů pozoruju, co a jak, ale nějak tomu nevěřím. Pocitově mně taková technika není moc blízká a nevěřím, že návazec této délky, lze spolehlivě ovládat. Vydávám se pomalu dolů proudem a sem tam něco krotím, když Kamil hvízdne. Stojí pořád na stejném místě, prut do oblouku a zdánlivě nedělá nic. Dávám signál Petrovi a jdeme se posadit do první řady. Opravdu je se na co koukat. Ryba projíždí jámu od spodního konce až do peřeje, ale menší voda jí evidentně nevyhovuje. Znovu se vrací do hloubky. A opět další kolo. Zatím jsme ji neviděli a už to trvá několik minut. Najednou se silon prudce rozjíždí k povrchu a pstruh proráží vodní hladinu mohutným skokem. Je tmavě hnědý, tečky moc nevynikají, ale je to potočák. Většího jsem zatím neviděl. Znovu hledá spásu v hlubině a dokonce na chvíli se šnˇůra zastaví jako ve vázce. Naštěstí z ní sám vyjede. Od této chvíle už se zdá pasivnější a nakonec se nechá klidně změřit. A samozřejmě vyfotit. Krásný kus 67cm ve výborné kondici. A já zpytuju svědomí. Proč jsem tam jenom nezůstal? Kamil na mně asi vidí, jaké řeším dilema, a snaží se rozehnat chmury.
„Neboj, dočkáš se. Velkou rybu nechytáš, kdy se ti zachce. Nejtěžší je ji najít, abys ji nevyplašil. Potom samozřejmě vydržet dokud nezabere. A třetí fáze to je brnkačka. Někam tě zavedu a dokud to nebude na focení, tak se vodtadˇ nehneš. Jasný?“ A šli jsme.

Na to místo nikdy nezapomenu. Do křištˇálové Sávy se vléval maličký smradlavý potůček. V tom místě nebylo víc než metr hloubky a tak jsem mohl zkrátit návazec. Od této chvíle jsem byl v rybářském ráji. A tady, vážení vyznavači Petrova Cechu, tady musím skončit.

Nemám v úmyslu do nekonečna líčit, co se dělo dál. Snad pouze krátká rekapitulace pocitů. Bylo to fantastické. Můj největší duhák měřil 65cm a rozhodně nebyl sám. A hlavně jsem si uvědomil, že to stálo za to. Stálo za to jet s cestovkou na Sávu a něco nového se naučit.

Tak to vidím já.

Pavel Rychlý